Pěšinkami 


 

 

 

 

SNY O DOMOVĚ
I
V doteku věků obrůstaly
jádro tvé skály drúzy zdí,
prostorů, kleneb,
aby tu jednou stály
vztyčené k nebesům
tvého srdce.
Les domovů
- domov jediný,
v němž prorůstáš hodiny
tužeb, tich a žalů.
Vrhají tě vzhůru
zprůhledňují...
Domov?
Meditace v krystalu.

II
Tvé dštivé novoluní
drtí si šíji prsty skal
a pláče do obilin vůní.
Kdo by neplakal?
- Vždyť svíráš v dlani
ten tvar města,
v prstech okrvavělých
do cihel a do orezlých bání...
Kdo by neplakal?
- Vždyť svíráš v srdci
ten tvar města
a odcházíš
k stálým návratům...
Kdo by neplakal?
- Když údery jiných krajin
ti rozpáčily dlaň,
po nitkách jiných dlažeb chodíš...
Kdo by neplakal?
Dům snad zprůhledněl,
ale ty zůstáváš venku.
Krystal se neotvírá.
 

SCZCELINIEC
Na dávné pouti k čtvrtohorám
znavil se těžce velebloud.
Než lesy v dálce prošly modrotiskem,
ulehl tiše, nemohl se hnout.
Své velenohy  k velenohám složil,
je o tom velepíseň skal,
opojné vůně vloudily se do žil
a velebloud už nepovstal.

Tak tady zůstal coby věčný host,
kosti mu ztěžkly, utuhly z nich skály,
rozložily  krajem velebnost
- jako by tu odjakživa stály.

V hraničním hvozdu spí si velebloud,
jen hrby dva se tyčí nad krajinou,
a těžko kdo s tím bude moci hnout
- vždyť jeho tělem pěšinky se vinou.
A velebloudu  - divná věc –
říká se tady Sczceliniec.


***
Když se mne vítr
zeptá na kořeny,
přijde ta chvíle
těžká jako blesk.
Přijde ten svědek,
co se tváří němý,
a přitom křičí.
Je to stesk.


Kde budu
Kde
blatouchy těží z bahna zlato
a šípek úvoz k nebi přistehoval
kde
bouřky točí mlýnkem
a ozvěnu klamou  v šedých
skalách
kde
z pachu brambořišť
dýmu a popele svírá se dech
kde
garde stojí pouliční lampy
k divému tanci vánic
- tam budu
vytloukat z noci tmu
a z rána stáčet rosu
- tam budu
vyžínat otepi běd
a vymnu z dechu úzkost
- tam budu
zázraky sklízet v škvírkách času


A zase ráno
(tatínkovi)

Na vodítku jitro
mírně poštěkává
a popobíhá napřed
jak by vyčenichat mělo
celý další den

Neklopýtni milé ráno
v ospalém kroku
ještě snící duše

A rozezpívej se
tak jako kohoutci
dodnes na vsi

Na vodítku život
mírně překvapuje
a popobíhá napřed
jako by věřit nechtěl
směru našich kroků

III
Jdi spát
a tiše polož hlavu,
kam ji i vítr
unavený v polích
ukládá.
Jdi spát
a k nohám znaveným
polož i ruce,
dosti bylo práce.
Jdi spát
a už se neboj rána.
Ve tvých oblohách
pěšinky rozsvěcejí.
Jdi spát.

V
Nad úzkou uličkou
škvírka modrojasu
slunce
rozžhavuje krásu
starého kamene a střech

Tam žít - anebo snít
a z tvaru snů
nabírat jak ze studánky
do šedých dní
pod těžkou klenbou nocí?

IV
Svou sukni
zelení a zlatem jsi rozprostřela
hrouda nehrouda
údolí neúdolí
a mateřídouškou mi
mámíš hlavu.
Lehlas pod písně skřivanů
vypjatá od zahrádek
až k hřívě lesů,
krajino snů!

VI
(Angelice)
Okna nad krajinou
po celá léta mlčenlivá
jen občas křídly zablesknou.
A vylétne odtud ticho
- tak jiné -
vypadne do šumu údolí.
Nezaslechnu jeho třpyt,
až tu nebudete...

 

 

 

 

VIII
Krása napadala s nebe
kontury pojednala v bílém
a ztěžklé girlandy rozvěsila
po ramenou stromům
mřížím i římsám.
Však dolů, kde váznem v krocích
my neandělé,
potřísněna neláskou
a pohrdáním
doplakala
ve špinavých slzách.

Nokturno
(Pavlovi)
Hvězdy se jen tak
na nábřeží
vpíjejí brčkem v číše věží.
Ve svícnech domů
tichne dech
s únavou rosy na listech.

V osnovu proudů
vetkán most
jak matný symbol
čtený stěží.
Střechy se jen tak
na nábřeží
noří svým kýlem
v moře hvězd.


Těm, kdo - ač orváni-
zůstávají v kořenech
Že jste se dostřádali
ke zlatu?
Ruce vzhůru!
-ledově zaskočeni,
v křiku vran
vše odevzdejte větru.
Dohola pozůstalí
se prodoufejte
zimou.


***
V závěru léto
neprozřetelně
vtělilo se
do listů
jako by netušilo
že úděl kosmických výbuchů
vymění
za hnědnoucí ruměnec
v pádu
k planetární tváři

Strom
 - olovnice spuštěná
ke dnu času
milostný čas mládí
zatavený v letokruzích

Letní
Stříbrná krupka
na kobaltu noci,
anebo čistý průstřel tmy?
Chvějivé tečky v okru země.
Tamto je vesmír, toto my.

 

 

 

 

 

 

 


ZPĚT

DOMŮ