Promluvy

 Promluvy

 

aneb
není kostelíčka bez kázáníčka


 

 ■ promluvy:

NEBUDU MÍT NEDOSTATEK

  MLUVIT
S BOHEM?


  SVIŤTE
JAKO HVĚZDY

  DVEŘE ZAVŘENÉ,
DVEŘE OTEVŘENÉ

■ modlitby:

modlitby v tichu

 

 

 


Přijď již, přijď Duchu stvořiteli, Duchu smíření...

 

 

 

 

 

 

■ Několik slov ke sgrafitům:

sgrafita

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Populární „image“,   nebo moc Boží?

1. Korintským 1,31-2,2
      
   Když Ježíš Kristus měl učedníky (a pak lze říci i všechny křesťany) k modlitbě, zavrhl  zbožnost, která se předvádí a ukazuje ostatním. Všechno to  obrovské duchovní bohatství uložené v modlitbě Páně (v Otčenáši), velí ztajit až do pokojíčku srdce. Ne velká slova nebo množství slov, ne obdiv ostatních k tomu všemu, ale úcta k Otci je podstatná.
            Je chyba myslet si, že křesťan musí mít takové či onaké vlastnosti, aby mohl být dobrým křesťanem. Představy o křesťanské trpnosti, slušnosti až zakřiknutosti jsou prostě jen představy. Z toho víra neroste. Někdo by s chutí maloval obrázky ideálních křesťanů. Mohly by být i krásné – ale těžko to budou živí lidé. A živí lidé naopak zdaleka nejsou ideální. Mají dokonce mnoho nectností, jejich životy vykazují i omyly, prohry a pády.
        Apoštol Pavel byl velmi živý. A to i navzdory jeho „image“ se mezi Korinťany, kterým se  jevil jako velmi slabý – chyběla mu výmluvnost, nenechal si platit, byl až příliš skromný. Ale na druhé straně – byl asi moc náročný. Nejednal tak, aby lidem vyhovoval, a tak ho snadno nahradili někteří populárnější nebo opatrnější, kteří to se svobodou v Kristu  vůči židovskému zákonu moc nepřeháněli.
        Jak to, že apoštol Pavel, který odmítá okázalost, který se rozhodl, že nebude znát a nic jiného než Ježíše Krista ukřižovaného, se tak razantně ozývá? Nechce totiž – ani ve své skromnosti, ale ani ve své autoritě, aby víra Korintských stála jen na výmluvné a  vemlouvavé lidské moudrosti. Chce, aby se zakládala na moci Boží.
           Tahle výzva platí také dnešnímu hlásání Božího slova. Lze podlehnout vlivům okolí a snažit se uprostřed pestré kulturní nabídky, uprostřed toho“trhu“ s hodnotami, dokonce i s duchovními hodnotami, snažit se upoutat pozornost za jakoukoli cenu. Lze nabízet „image“ a přesvědčit sebe i okolí, že to zabere.
         Jenže křesťané nehlásají sebe, ale Krista ukřižovaného. Nesdělují svou moudrost, ale moc Boží. A zůstávají ve svobodě a lásce, do níž byli uvedeni.

 

Nebudu mít nedostatek
Žalm 23; Zjevení Janovo 7,9-17; Janovo evangelium 10,22-42
      Kdy vám kdo naposled řekl, že je spokojený, má všeho, kolik potřebuje, a po ničem dalším netouží? Ten, kdo má žízeň, touží po vodě třeba v dlaních nebo v studni; kdo má studni, sní o kohoutku v domě; kdo má kohoutek v domě, baží po stále dostupné teplé vodě; kdo má teplou vodu, spoří na lepší koupelnu...; kdo má koupelnu, chce bazén... Ta lidská nedosycenost, ta nikde konce nemající potřebnost! Přísloví praví, že chudý není ten, kdo málo má, ale ten, kdo mnoho potřebuje. Náš nedostatek je tvořen tím, že chceme mít: lepší šaty ve skříni, chutnější lahůdky v lednici, krásnější vizáž, silnější auto, pěknější dům, respektovanější postavení, větší úspěch a tak dále a tak více...
     K  tomu, aby člověk mohl o nedostatku mluvit tak jako 23. žalm, musí se ke skutečnostem světa stavět úplně jinak. Ono je to vlastně řečeno jedním dechem: "Nebudu mít nedostatek" - proč? - protože "Hospodin je můj pastýř". Právě ve vztahu k Hospodinu je základ vědomí, že život a jeho naplnění je v něčem jiném než v neustálém dosycování lidské nenasytnosti. V tomto vztahu se člověk setkává s péčí, která ho provází životem a neopouští ho ani v mrazivé soutěsce smrti. Žalm o této důvěře hovoří nádhernými obrazy: Bůh se mnou zabývá jako pastýř ovcí. Jeho péče je plná blaženosti: Vede se mi jak na trávě u vody, kde se dá odpočívat, kochat se šumem a zurčením, opájet se svěžestí, zhluboka se nadechovat a přijímat v pocitu bezpečí darem všechny krásy světa (toto vše ve vyprahlé žalmistově vlasti působí ještě silněji). Ano, můj život je v dobrotivých Božích rukou - a člověk tak nemusí v honbě za jinými "jistotami" selhávat a ztrácet svou tvář.
      Jak obstojí tato intimní důvěra a osobní vztah k Bohu ve víru události? Jak obstojí v tlaku světa?

      Člověk, který je spokojený s tím, co má, je dnes jako bílá vrána. Jakou barvu peří bychom pak přisoudili tomu, kdo by vám dnes přesvědčeně tvrdil, že svět nemá tragickou perspektivu? Jsme obklopeni burcujícími sděleními, že je ohrožena příroda celé planety, že vymírají mnohé druhy života, že hrozí smrtelné napětí mezi národy z nedostatku vody či jiných zdrojů, z nevyvážených ekonomických vztahů, valí se na nás zprávy o terorismu... Podle jedněch nás může sežehnout nukleární katastrofa, podle jiných sluneční záření nefiltrované dostatečnou vrstvou ozónu...  aniž bych chtěla co zlehčit, v podstatě máme z konců světa na výběr.
     Když už jsme v těch apokalyptických záležitost, nechme promluvit jednu takovou vizi - už z časů Bible. Najdeme ji v Janově apokalypse. Hrůzou svých obrazů si jistě nezadá s tím, co k nám v současnosti doléhá ze sdělovacích prostředků, ale něčím podstatným se přece jen liší. Na rozdíl od záplavy současných předpovědí všech možných konců světa, zde se setkáme se zřetelným vyjádřením jistoty, že v tom všem bude mít rozhodující slovo Bůh.
    Janovo vidění mluví o zástupech těch, kdo prošli velkým soužením (jak nevzpomenout nevinných obětí všech genocid, kolik jich jen lidé spáchali, všech náboženských válek, všech nepochopitelných hrůz a katastrof? Jsou to zástupy stržené bolestí, soužením, smrtí, jakoby nenávratně rozdrcené, semleté… a přece všecka hrůza, ošklivost a špína jejich utrpení se proměnila v zářivě bílý oděv zachráněných, vykoupených krví Beránkovou. Tenhle biblický obraz již dalekosáhle přesahuje naše představy o dostatku či nedostatku, přesahuje konkrétní situace lidských osudů – a přivádí někdejší i současná utrpení do nadcházející Boží slávy. Je to vize, kterou patrně nepochopí, kdo neudělal zkušenost záchrany. Je to ovšem vize, která se spolu s ostatními obrazy Zjevení Janova skládá do velkého vyznání víry, že celý kosmos je v Božích rukou, že z nich nikdo a nic nevypadne, že všemu bude dáno patřičné místo v konečné spravedlnosti. Je to vize oslavující Boží velikost.
          K mozaice pohledů přidejme ještě perspektivu evangelního textu: Vyjadřuje obecnou lidskou otázku. Dá se Bohu vůbec věřit? Dá se věřit Ježíšovi? Je opravdu tak mocný, tak dobrý? Je to ten, kdo nás zachrání?
           Zbožní Ježíšovi současníci chtěli o něm mít jistotu, a tak se ptali: Mohou k němu upnout své naděje, mají mu odevzdat svou budoucnost - anebo je zavede do slepé uličky jako jeden z mnoha "spasitelů", kteří slibovali kdeco? Lidé se tak ptají i dnes. A Ježíšova odpověď znovu naráží na odpor, jako tehdy. Lidé jako by nechtěli slyšet, nechtěli vidět - Ježíš nevyhovuje jejich představám. Rozhodující ovšem je, že Ježíš se prokázal svými činy. Kudy chodil, tudy se lidé setkávali s Božím královstvím: jeho slovo zasahovalo mocně posluchače a měnilo lidské vztahy a životy, z jeho moci ustupovaly nemoci, v jeho odpuštění začínali lidé žít nově. Zkušenost s Ježíšovou mocí přesvědčuje nejlépe. Nebylo divu, že mnoho lidí Ježíši uvěřilo.
    Tuto možnost mají lidé i dnes - když se setkají s ježíšovským jednáním. Když mezi námi, kteří se označujeme Kristovým jménem, rozeznají kvality, které patří Božímu království. Když se přesvědčí, že Ježíšova láska proměňuje skutečnost: Lidé opravdu spíše porozumí evangeliu, pokud podle něj někdo žije, než když ho kdokoli sebeučeněji vykládá.
    Kdo uvěří Ježíšovu ujištění, že v něm Bůh nabízí záchranu, udělá báječnou zkušenost: Prožije naplněný život i uprostřed nepříznivých okolností a vnějšího strádání, které svět tak často působí. Může projít i velkým soužením, a přece, když spolu s žalmistou vyzná "Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek", nebude to zbožná fráze ani sebeklam, ale nezklamatelná důvěra.

Pane, ujmi se nás a proveď nás pochybnostmi a nedůvěrou až k jistotě lásky. Daruj nám víru, jakou měl žalmista, a veď nás k odpovědnosti Ježíšových následovníků, aby se lidé dnešního světa mohli přesvědčit o tvém království. Amen.

Zpět


Jsme tu, Pane, před Tebou
a Ty nás vidíš naprosto přesně, jací jsme.
 Vidíš nás takové, jak bychom to těžko připustili před lidmi.
Vidíš do našich vztahů i ne-vztahů.
Jsme tu s pamětí slov, která nás zasáhla,
ale i těch, kterými jsme sami šlehli po těch druhých.
Jsme tu se svými vnitřními zraněními, i se svými zlostmi.
Jsme tu s nákladem dennodenních těžkostí a starostí.
Přišli jsme s touhou po setkání s Tebou a s lidmi víry.
Jsme tu i se vzpomínkami na lidi, kteří nám chybějí.
Znáš nás, Pane, naše naděje i beznaděje.
Zatímco dnes se nosí „zatloukat“, zamlžovat, zapírat,
před Tebou se přiznáváme, že nejsme žádná neviňátka.
Jsme často šikovnější, pokud jde
 o nějaký vlastní zájem nebo zisk,
 než když jde o účinnou pomoc druhému člověku.
Pochopili jsme, že Ti nic neutajíme.
Naši tvář a naše srdce před Tebou nic nezkrášlí.
Víme, že před Tvým soudem nemůžeme obstát.
A přece jsme sem přišli s nadějí, že se u Tebe setkáme s porozuměním. Že naše setkání s Tebou nás promění a osvobodí. Smíme v to doufat.
Slíbil jsi nám to – ve svém Synu, Ježíši Kristu.
Jsme tu, Pane. Smiluj se nad námi.
Víme, že svou milost nedáváš lacino. Stojí krev. Stojí život.
A přece nás jí zahrnuješ a nemusíme platit. Je zaplaceno.
Jsme tu. Nemuseli jsme se nechat přede dveřmi, nemuseli jsme nasadit jakoukoli masku. Chceš jen, abychom přišli s pokorným srdcem ochotným ke změně, a s očekáváním. Očekáváme tedy na Tebe.
A prosíme, přijmi nás, své děti. Amen.

 /JW/

   Zpět


 DOMŮ

 

Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíąe Krista, a to Krista ukřižovaného.
Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním;
má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti,
ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.